NEJČASTĚJŠÍ PORUCHY CHOVÁNÍ U PSŮ
Poruchy chování jsou stavy, kdy se pes chová jinak než je obvyklé u jeho druh, pohlaví nebo věkové kategorie. Příkladem může být strach z ostatních psů u psích sirotků, kteří byli uměle odchováni člověkem a přejali jeho vzorce chování, nebo odmítání mláďat fenou. Některé poruchy chování mohou způsobit léky (nadměrná žíznivost a časté močení při léčbě kortikoidy, malátnost po sedativech), jiné mají na svědomí ,,splašené“ hormony (pseudogravidita-falešná březost). Řada poruch chování je projevem nějaké vážné nemoci (agresivita při bolestivém onemocnění kloubů, úzkost při hluchotě), některé typy stereotypního chování vznikají ze stresu, nudy a špatných životních podmínek. Ze všeho nejčastěji však psi vykazují chování svému druhu sice vlastní a zcela normální, ale v dané situaci nežádoucí. To je například časté štěkání, agresivní chování v rámci rodiny, značkování moči, pronásledování zvířete. Některé poruchy chování psa nemusí vadit každému majiteli stejně – mnohdy to, co jednomu vadí, druhý shledává u psa jako přednost. Určité chování psa samo o sobě proto většinou není problémem, tím se stává až ve spojení s konkrétním člověkem, prostředím a situací. Problémové chování psů, které nejčastěji přivádí majitele do ordinací veterinářů a za cvičiteli a etology, se dá zhruba rozdělit do čtyř skupin: · Agresivita · Strach · Nečistotnost · Stereotypní chování Agrese psa může být zaměřená proti majiteli a členům rodiny, proti cizím lidem nebo určitým kategoriím lidí (dětem, lidem v uniformách, cyklistům), ale také proti druhému psu v domácnosti nebo proti cizím psům venku. Zvláště velký pes vykazující agresivitu představuje pro majitele obrovský problém a mnozí nemají sílu a trpělivost na zdlouhavé řešení. Jejich psi pak končí v útulcích a připravují horké chvíle svým adoptivním pánům, nebo musejí být pro nebezpečnost utraceni. Druhou velkou skupinou problémových chování jsou strachy a fobie. Nejčastější strach ze samoty, tzv. separační úzkost. Dennodenní zoufalé vytí psa v městském bytě nutně vyvolává nepřízeň a mnohdy i odvetná opatření sousedů. Častý je také strach ze střelby a třaskavých zvuků (ohňostrojů a petard), z bouřky, z hluku na ulici, z davu lidí, z jízdy autem. Jsou ale i kuriózní strachy, například z horkovzdušných balónů, z chůze po schodech. Pes, který ve strachu popadne panice a bezhlavě prchá pryč od domnělého nebezpečí, může způsobit dopravní nehodu nebo se zaběhnout tak, že už jej majitel nikdy nenajde. Vyměšování v bytě může mít různý důvod: nedostatečně časté venčení, špatná výchova psa k čistotnosti, projev strachu, podřízenosti, značkování. Majitelé obvykle psa trestají bitím a namočením čenichu do moči nebo výkalu, aniž by se snažili odhalit a odstranit příčinu jeho chování, a tím problém ještě zhoršují. Sklony ke stereotypnímu chování mohou být spojeny s příslušností k určitému plemeni. Poměrně častou poruchu – chytání vlastního ohonu – vykazují nejčastěji němečtí ovčáci. Dobrmani zase prosluli cucáním slabiny, bulteriéři lapáním neexistujících much. Některé projevy z této skupiny poruch bývají spjaty s vážnými onemocněními mozku. Často však začne pes vykazovat stereotypní chování jako snahu o upoutání pozornosti nebo jako náhražkové chování, pokud nemá možnost věnovat se jiným aktivitám. U všech poruch chování platí, že nejlepší léčbou je prevence. Proto se snažte od začátku vést svého pejska podle správných zásad a poskytnout mu ty nejlepší životní podmínky. Setkáte-li se s nějakými neobvyklými projevy chování, obraťte se ihned na svého veterináře. Čím dříve začnete problém řešit, tím větší je naděje na úspěch. Zdroj: Od štěněte ke psu
|